O titulech

(vypracováno dle Společenského a pastoračního katechismu pro duchovenstvo Inf. Preláta Msgre Jana Pauly a církevních zvyklostí)

Oslovení Svatého Otce: Vaše Svatosti!
Kardinálů: Vaše Eminence!
Arcibiskupa a biskupa: Vaše Excelence! Nejdůstojnější pane!
Opatů a infulovaných prelátů: Vaše Milosti!
Ostatních prelátů a kanovníků, superiorů: Vysoce důstojný pane!
Děkanů (vikářů): Veledůstojný pane!
Farářů a priorů: Důstojný pane!
Kaplanů: Velebný pane!
Bohoslovců: Ctihodný pane!
Představených ženských klášterů: Velebná Matko!
Řeholnic: Ctihodná sestro!

Chceme-li duchovní osoby oslovovat dle důstojnosti, musíme užívat správného titulu, jinak to působí velmi trapně, obdobně, jako kdybychom důstojníky v armádě oslovovali špatnou hodností.

U našeho Kněžského bratrstva je také obvyklé užívat pro kněze oslovení „otče“ a pro bohoslovce v důsledku francouzských kořenů našich seminářů oslovení „abbé“.

Oslovení „pater“ je v češtině méně obvyklé (dříve platilo za neuctivé), ale když se přesto užívá, nikdy se neskloňuje dle českého vzoru, nýbrž zůstává latinský vokativ „pater“.

Různé jiné odvozeniny jsou v podstatě  neslušné.

Oslovovat duchovní osoby pouze jménem, což platí především před třetími osobami, a to i v případě, že si s nimi někdo vzhledem k rodinným nebo starým přátelským vztahům tyká, je projevem neúcty k duchovnímu stavu. Tedy užíváme vždy alespoň oslovení otče, abbé nebo sestro. Totéž platí, když se o duchovních osobách hovoří.

Bohoslovci jako duchovní osoby svojí důstojností stojí nad laiky, proto není slušné, aby jim někdo, byť starší, nabízel ze své strany tykání. Aby bohoslovcům motu proprio tykaly děti, je zlořád.

zpět na úvodní stránku