Rozhovor P. Tomáše Stritzka pro časopis Te Deum

1/ Po vydání 1. čísla časopisu Te Deum vydal pražský arcibiskup Miloslav Vlk výzvu věřícím, aby časopis nekupovali a nešířili, neboť je prý spjat se „schismatickými lefébvristy“. Měl tím nejspíš na mysli Kněžské bratrstvo sv. Pia X, v jehož řadách působíte. Čemu připisujete tak tvrdý tón jeho prohlášení?

Na to, kdo všechno je míněn označením „lefébvrista“, byste se musel zeptat spíše otce kardinála, ale vzhledem k tomu, že ve svém prohlášení jmenoval i mne a patera Jaromíra Kučírka, měl zřejmě na mysli i naše Kněžské bratrstvo. Od naší církevní hierarchie podporu a porozumění nečekáme, ale co bychom právem očekávat mohli, je, že církevní hodnostáři i v případě negativního postoje vůči někomu budou používat kultivovaného projevu, k němuž používání despektních přezdívek jistě nepatří. Myslím si, že bychom se v Církvi neměli snižovat k primitivnímu stylu našich politiků, nýbrž komunikovat věcně a slušně. Kardinál Vlk, mluvčí biskupské konference pan Martin Horálek a anonymní pisatel stanoviska na internetových stránkách pražského arcibiskupství používají ideologický styl připomínající padesátá léta, hovoří o „rozvratné činnosti lefébvristů financované z Ameriky“, o „živlech“ a o „spojení s extremistrickými stranami a hnutími“. Tato vyjádření svědčí také v lepším případě o neznalosti problematiky, v horším případě o snaze nás pomocí nepravd a polopravd očernit.
Na prohlášení kardinála Vlka je zajímavé i to, že je postaveno na popření ideologie náboženské svobody a svobody svědomí. Kardinál Vlk nezakazuje tento časopis pouze šířit, on ho zakazuje i kupovat a tím i číst. Věřící si už tedy nemají na všechno vytvářet vlastní názor, ale poslouchat své pastýře. Kardinál Vlk po dlouhých letech sáhl ke katolickému principu, ale nikoliv k hájení katolické víry. Také návrat k označení heretik a schismatik je hluboce předkoncilní, po koncilu byly tyto jasné termíny nahrazeny matoucími pojmy jako odloučený bratr, křesťané jiných společenství apod. Na druhé straně pisatelé výše zmíněných prohlášení nemají ve věci církevních trestů zcela jasno, protože v mém případě hovoří o exkomunikaci, zatímco pater Jaromír Kučírek, který je vysvěcen v témže Kněžském bratrstvu také jedním z našich biskupů je dle vyjádření papežského nuncia suspendován. Suspendován může být pouze katolický kněz, proto jeden z nás ze záhadných důvodů katolickým knězem je a druhý ne. Když už našim biskupů chybí v oblasti církevního práva dostatečné vzdělání, bylo by vhodné konzultovat oficiální stanoviska alespoň s průměrně vzdělaným knězem, aby nepůsobila trapně.
Vraťme se ale k druhé části vaší otázky. Co je důvodem tvrdosti a jisté nevyrovnanosti prohlášení kardinála Vlka vám s určitostí říci nemohu, ale z jeho slov lze soudit, že má vysoké mínění o vlivu našeho apoštolátu. Svým způsobem mi to dodává sebedůvěru, když vidím, kolik plodů otec kardinál přičítá působení jednoho kněze. Pokud má Jeho Eminence pravdu, je to jasný důkaz o plodnosti a přesvědčivosti katolické víry oproti pokoncilnímu neomodernismu. Vždyť oficiální hierarchie má k dispozici celý církevní aparát, kostely, mnoho biskupů a kněží. Kdyby jejich přesvědčení a činnost byly tak účinné, museli by pro svoji víru už dávno získat bezmála celou naši zem. Ale místo toho věřících v oficiální církevní struktuře ubývá. Kardinál Vlk nepřímo ocenil i obětavost našich věřících, když napsal, že jezdí vzhledem ke svému přesvědčení desítky kilometrů na řeckokatolickou Mši svatou. K tomu bych dodal, že se podílí na našem apoštolátu, při výstavbě a zřizování našich kaplí odpracovali mnoho brigádnických hodin a náš apoštolát podporují i finančně. Pana Horálka mohu ujistit, že naši podvratnou činnost nefinancují pánové z Wall Streetu, nýbrž obětavost našich věřících. Ono by takové samofinancování, které je plodem apoštolátu, dle mého názoru prospělo i obnově v oficiálních církevních strukturách. Nechtěli by to naši otcové biskupové zkusit?

2/ Otče, hovoříte o svém apoštolátu. Kardinál Vlk jmenoval různé organizace a média. Jsou to skutečně vaše aktivity?

Co se médií týče, chceme-li to tak vznešeně nazvat, máme pouze dvě – měsíčně vycházející Informační leták a internetové stránky na adrese http://fsspx.cz. Tam jsou zveřejněny i veškeré naše aktivity. Vše ostatní, jako i váš časopis Te Deum, jsou laické aktivity bez naší kontroly, proto za ně neneseme zodpovědnost. Že se jedná o aktivity laické by ostatně mělo být otci kardinálovi sympatické, vždyť pořád hovoří o významu aktivity laiků.

3/ Znamená to, že se od těchto laických aktivit chcete distancovat?

Zde je nutno rozlišovat. Aktivní podíl laiků na životě Církve je potřebný, tak tomu bylo vždy, to není žádný vynález koncilu. Moderním vynálezem je laicismus, tedy zpochybnění významu církevní hierarchie a její nahrazování laiky. Aktivit, které jsou výrazem zbožnosti, pravé víry a katolických mravů, a podnikají je lidé v dané oblasti kompetentní, si vážím. A platí to i o aktivitách těch věřících, kteří s námi nejsou v přímém osobním spojení, ale snaží se o záchranu katolické víry a morálky v našich zemích. Zde jistě platí Kristovo: „Kdo není proti vám, je s vámi“.
Vyskytují se však věřící, kteří se odvolávají na katolickou tradici a i na našeho zakladatele, ale nepůsobí v našem duchu, upadají do sektářství, obhroublostí a dokonce bludných nauk. Jak při kázání, tak i v Informačním letáku jsem před tím varoval, více udělat nemohu. Šířit víru a hájit její čistotu ohněm a mečem je naukou islámu, v křesťanství se takové praktiky objevují pouze sporadicky jako zneužití moci, zneužití naší víry a v konečném důsledku jsou popřením evangelia.
Za důležité považuji chovat se ke všem v duchu katolické tolerance tak, jak ji definoval Pius XII., na útoky reagovat věcně naukou Církve a snahou o vedení skutečně křesťanského života, osobním příkladem, ten působí vždy nejpřesvědčivěji.

4/ Co soudíte o textech uveřejněných na internetových stránkách pražského arcibiskupství, kde se říká, že se vám podařilo proniknout do struktur extrémistických politických stran a Hnutí pro život? Jste opravdu tak vlivní?

Politice se aktivně nevěnuji, a upřímně řečeno, od ní v současnosti ani mnoho neočekávám. Bez duchovní obnovy našeho národa bude vliv křesťanství na politický život zákonitě slábnout, jak ostatně ukázaly i poslední volby. Křesťanství v Římské říši zvítězilo nad pohanstvím nejprve duchovně a teprve poté získalo politický vliv na život společnosti, který je v otázkách víry a mravů jistě žádoucí. Pokud ale vidíme, že i katolíci jsou schopni volit marxistické strany, založené na protináboženské ideologii, strany, jejichž poslanci hlasují pro zákony bořící elementární základy morálky, ukazuje to hlubokou krizi víry, bez jejíhož překonání je návrat katolické politiky nemožný. Pokud by pak někdo chtěl stavět katolickou politiku na populismu, který má získat i pomíjivou podporu části nekotolické veřejnosti a tím si uchovat určitý politický vliv, to by bylo stavění domu na písku, to nemá žádnou budoucnost. V co doufám, je, že se snad nedočkáme opět doby perzekuce za názory odlišné od vládní ideologie. Že se nejedná o nebezpečí pouze teoretické, ukazují pozvolna nastupující politické procesy v zemích Evropské unie.
Pokud bychom hovořili o politických aktivitách našich věřících, vím, že patří k různým politickým stranám, nebo s nimi sympatizují. Není-li působení či ideologie těchto stran v rozporu s katolickou vírou a morálkou, je to věc jejich svobodné volby. Kněz má autoritu ve věcech víry, morálky a církevní disciplíny, ale není žádný univerzální guru, který věřícím do posledního detailu plánuje život a názory. To je typické pro sekty. Cílem křesťanství je výchova skutečných osobností naplněných láskou k Bohu. Ta musí být hybnou silou života každého křesťana, ať podniká cokoliv, ta je i hlavním motivem poslušnosti vůči Bohu a tím i zachování pravé víry. Bůh je trojjediný, ve třech osobách. Boží láska - vzájemná láska mezi těmito osobami, je pramenem veškeré lásky. Láska je tedy vztah osobní, a to platí i pro naši lásku k Bohu a bližním. Bez skutečné osobnosti člověka zůstává pouze jakési rozplynutí v masové extázi ovládané nějakými vůdci či vůdkyněmi.

5/ Myslíte si, že se něco takového může vyskytnout i v Katolické církvi?

Nejen může, ale i vyskytuje, a to v některých nových hnutích, u nás je nejznámější Fokoláre. Je to ve své podstatě sektářská organizace v Církvi, která je strukturována v kruzích. Všichni se zabývají tím, jak organizovat život druhých a vyvolení také zajišťováním mocenských pozic k ovládání Církve. Hovoří se o svobodě a lásce, ale běda, kdyby je chápal někdo jinak, naž podle nařízené ideologie. Mons. Jiří Rainsberg, který rozhodně nebyl příznivcem našeho Kněžského bratrstva, Fokoláre ve své knize „Hospodin rozjasnil svou tvář“ označil za druh „duchovního nepotismu“ a napsal o něm: „Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční. Na Fokolare mi vadí předně ta dáma, to už je dneska naondulovaná primadona, třikrát denně převlečená. Druhá věc je, že si navzájem pomáhají k postům.“

6/ Vraťme se ještě k vašemu vztahu k Hnutí pro život.

Cíl Hnutí pro život – ochrana každého počatého života, je velmi chvályhodný. Toto působení odpovídá i vůli a velkému osobnímu nasazení posledních dvou papežů v této věci a má podporu i některých českých a moravských biskupů. Našim věřícím jsem doporučil tyto aktivity dle možností podpořit, ale oficiální vztah neexistuje žádný, a to už proto, že lidé z vedení Hnutí pro život jsou k pozicím Kněžského bratrstva sv. Pia X kritičtí.
Z výše řečeného by se dalo usuzovat na obecnou podporu katolíků tomuto hnutí, a to bez ohledu na názor na směřování současné Církve a církevní krizi. Skutečnost je bohužel jiná. Kardinál Vlk hovoří o „živlech propojených s tímto hnutím“ a označuje jeho akci pochod pro život za „údajně katolickou“. Sám jsem se z časových důvodů pochodu pro život účastnil pouze jednou, tehdy měl úvodní slovo arcibiskup Karel Otčenášek a při pochodu jsem viděl více diecézních a řádových kněží. Vzhledem k vyjádření kardinála Vlka jsem se informoval i o letošním pochodu pro život, ten ukončil svým požehnáním světící biskup královéhradecký Mons. Kajnek a závěrečnou řeč pronesla paní Rybová z Hnutí pro život. Jsou-li to ty kardinálem Vlkem zmiňované živly, jsou zjevně i členy biskupské konference.

7/ Pražské arcibiskupství vás viní z neposlušnosti vůči reformám Druhého vatikánského koncilu a proto ze schismatu. Není to skutečně projev schismatické mentality, pokud nejste v otázkách nové liturgie či ekumenické praxe v jednotě s pokoncilní hierarchií? Nezakládá tato faktická nejednota vaši exkomunikaci, případně schisma?

Součástí Katolické církve je ten, kdo je pokřtěný, vyznává to, co Církev vždy učila a uznává panujícího římského papeže za hlavu Církve. To je u nás naplněno a proto jsme součástí Církve. Druhý vatikánský koncil naopak otevřel cestu nekatolické eklesiologii, jejíž nejzřejmějším projevem je současný bezbřehý ekumenismus. Cílem tohoto ekumenismu není obrácení bloudících, nýbrž jakýsi světový mír všech náboženství. S tím souvisí i zavedení nové liturgie, která už není jednoznačným výrazem víry v mešní oběť, v přinášení vykupitelské oběti Kristova kříže Církví na oltářích katolických svatyní, nýbrž svojí dvojznačností umožňuje i protestantské či jiné heretické interpretace. V důsledku této destrukce katolické liturgie upadla víra v mešní oběť a úcta ke svátostnému Kristu. Nová liturgie už v praxi žádná liturgie ve vlastním slova smyslu není, protože liturgie je řád, a to co se dnes většinou v moderních kostelích provozuje, je ideologicky manipulovaný chaos. Tvůrce nové liturgie Mons. Bugnini ve svých pamětech napsal, že nová liturgie nemá nikoho urážet, má být přijatelná pro všechny, má být ekumenická. Mons. Bugninimu bylo brzy po zavedení nového mešního řádu prokázáno členství v zednářské lóži, proto byl papežem přeložen pryč z Říma, do Iránu, ale jeho zednářský výtvor dodnes pustoší Katolickou církev.
Problém tedy není u nás, problém je v Římě, problém je u moderních biskupů. My plníme svoji povinnost zůstat katolíky a dle svých sil vzhledem k našemu kněžskému povolání v tomto stavu nouze věřícím zajišťovat duchovní službu. Za plnění této povinnosti před Kristem a před Církví nás nikdo nemůže trastat platně udělenými církevními tresty. Církevní hierarchie má od Krista svoji moc k uchování a rozmnožení víry, snaha trestat někoho za to, že nechce zradit katolickou víru a že v tomto stavu nouze podniká nutné kroky k zachování víry je zneužití církevních úřadů. Kristus ustanovil církevní hierarchii k uchování, šíření a vykládání svého učení, a ne proto, aby vymýšlela učení nová. Papež a biskupové mají moc od Krista, jejich moc je omezena Kristovým ustanovením a podřízena Kristu. Nejedná se tedy o absolutní svévoli konat či nařizovat cokoliv. Tato nauka je jasně zakotvena v dokumentu Prvního vatikánského koncilu o papežské neomylnosti.
Jak jste ve své otázce uvedl, s pokoncilní církevní hierarchií skutečně nejsme ve faktické jednotě, protože tato hierarchie alespoň z větší části není svojí naukou v jednotě s Katolickou církví. Pokud se tato hierarchie nebo její část obrátí, za což se modlíme, pak s ní v jednotě budeme, v jednotě Katolické církve. Náš zakladatel Mons. Marcel Lefebvre řekl po biskupských svěceních v Econe, v roce 1988, že nechce být v jednotě s těmi, kteří exkomunikují druhé za uchování katolické víry, kteří nás exkomunikují, protože nechceme spolupracovcat na ničení Katolické církve.
Současného papeže uznáváme za hlavu Církve, uznáváme i legitimitu panující hierarchie, ale nesmíme je následovat v tom, co poškozuje Katolickou církev.

8/ V poslední době se stále častěji hovoří o možné regularizaci činnosti Kněžského bratrstva sv. Pia X v rámci oficiálních církevních struktur. Z vyjádření některých církevních představitelů v Římě je zřejmé, že jejich postoj k vašemu Kněžskému bratrstvu je o poznání přátelštější, než postoj pražského arcibiskupa. Co lze od těchto jednání očekávat?

Postoj Říma bych označil spíše za diplomatičtější než přátelštější. Snaha Říma je od několika let po našem založení stále stejná – buď nás zlikvidovat, nebo alespoň postupně eliminovat naši činnost. Kardinál Ratzinger byl už dlouho před svojí volbou papežem důležitým iniciátorem těchto snah. Těm, kteří nás chtěli opustit a posléze opustili vždy mnoho nasliboval, ale málokdy něco dodržel. Podmínka regulace byla také vždy stejná – pro začátek alespoň jeden kompromis na úkor katolické víry – buď uznat legitimitu nové liturgie nebo pokoncilního ekumenismu. Jinou víru, jiné evangelium však nesmíme přijmout ani od anděla z nebe, jak říká svatý Pavel, ani od Benedikta XVI. Ostatně po roce jeho pontifikátu vidíme to, co se dalo v podstatě předvídat a co nedávno jasně řekl náš světící biskup Mons. Tissier de Mallerai, Benedikt XVI pro Katolickou církev, pro návrat k plnosti víry a pro obnovu katolické liturgie neudělal zatím vůbec nic. K nadějným očekáváním ze strany Říma se skepticky vyjádřil i náš generální představený Mons. Bernard Fellay. Někdy se spekuluje v této otázce o rozdělení Kněžského bratrstva do dvou táborů, ale jedná se o fikci a přání našich nepřátel, protože až na zanedbatelné výjimky jsme v tomto jednotní.

9/ Kněžské bratrstvo požaduje ze strany Svatého stolce, aby na důkaz své dobré vůle řešit církevní krizi, způsobenou institucionalizací modernismu v jejím lůně, umožnil všem západním kněžím sloužit Mši svatou a vysluhovat ostatní svátosti v tradičních obřadech. Nejsou důležitější otázky k řešení, než je způsob vysluhování svátostí?

Naše víra stojí na vykupitelské oběti Kristově. Tato kalvárská oběť je znovupřinášena při Mši sv., Mše sv. je hlavním pramenem milostí, protože skrze ní dochází k rozdílení milostí oběti kříže. To ví i odvěký nepřítel spásy – ďábel, a proto skoro každá hereze v dějinách Církve útočí v první linii i na Mši sv. Obnova Církve není možná bez návratu k jednoznačně katolickému kultu, bez obnovy katolického kněžství. Právo užívat k vysluhování svátostí jednoznačně katolických ritů má každý kněz, nejen právo, ale i povinnost. Oficiální umožnění vysluhovat dle tradičních ritů neznamená nic jiného, než ukončení nespravedlivého pronásledování a šikanování kněží, a bylo by skutečně alespoň tím elementárním znamením dobré vůle. Ale není dobrá vůle a proto není znamení. Stejné je to i s prohlášením neplatnosti exkomunikace našich biskupů. Pokud Řím uzná, že naši biskupové nejsou exkomunikovaní, znamená to uznání tak jako tak objektivně dané legitimity jednání našeho zakladatele Mons. Lefebvra, uznání stavu nouze. To by mohlo být počátkem obrácení. Ale nedělejme si přílišné naděje, lidsky viděno vůle ke skutečné obnově není a na nepřehlédnutelnou církevní krizi se snaží Řím reagovat dynamicky se vyvíjejícím naplňováním Druhého vatikánského koncilu, čímž tuto krizi neustále prohlubuje a institucionalizuje.

10/ Můžete nám blíže představit své současné aktivity v Čechách a na Moravě?

Centrem našeho apoštolátu je kaple Královny posvátného růžence v Brně, zde se v budoucnu počítá i se založením priorátu, tedy místem, kde by žila komunita našich kněží. Mši svatou sloužíme pravidelně ještě v Praze a ve Frýdku. I na jiných místech věřící žádají o rozšíření našeho apoštolátu, ale zatím to není možné. Bude-li nás více kněží, pak věřím, že k otevření dalších kaplí dojde.
Naše země patří do jednoho distriktu s Rakouskem, Maďarskem a Slovenskem, proto jsou některé naše aktivity společné. Jedná se o letní tábory pro děti a mládež a duchovní cvičení v sídle distriktu v Jaidhofu, kde probíhají i české kurzy.

11/ Lze říci, že je hlavním cílem vašeho apoštolátu působení proti církevní krizi?

Náš apoštolát je v současnosti na prvním místě klasická kněžská pastorace, udělování svátostí a kázání nauky Církve, výuka katechismu. To je základ pro zachování katolicity, zachování víry. Církevní krize je skutečnost, ve které se pohybujeme, ale není předmětem a cílem našeho apoštolátu. Samozřejmě je nevyhnutelné, že naši činnost ovlivňuje, vždyť ovlivňuje a spolupůsobí rozklad nejen Církve, ale i celé společnosti. Tím nám kněžím ztěžuje svým způsobem činnost a laikům křesťanský život. Církev má však dostatečné milosti a prostředky k působení v každé době, i té dnešní.
Stručně shrnuto, cílem našeho apoštolátu je to, co bylo cílem apoštolátu Církve vždy a je to krásně vyjádřeno papežským heslem našeho svatého patrona Pia X: „Omnia instaurare in Christo – vše obnovit v Kristu“, pro naši spásu, pro spásu nesmrtelných duší.

    zpět na úvodní stránku