Mons. Marcel Lefebvre - Světec nebo rebel?

Všichni, kdo znali osobně arcibiskupa Lefebvra, ať to byli jeho spolupracovníci nebo i odpůrci, se shodují v jednom: tento biskup vyzařoval zvláštní charisma lásky a vnitřního klidu spojené s odhodláním bojovat za Katolickou církev, její učení, její práva a svobodu. Pěkně to vyjádřil ve svém dopise Mons. Claude Rolland, madagaskarský biskup. „Sloužil jste dobře Církvi, naší Matce, celým svým srdcem a celou svojí vírou”. Toto také jasně vyjadřují slova kardinála Oddi, pronesená při soukromé modlitbě na hrobě Mons. Lefebvra: „Děkuji vám, monsignore”.
Odkud však pochází tato hluboká zbožnost, kde má své kořeny? Písmo svaté praví: „Jako člověk, jež poklady hromadí,je ten , kdo má úctu ke své matce”(Sir. 3,5). A byla to právě matka Mons. Lefebvra, která ho od narození vychovávala k hluboké zdravé zbožnosti, sebekázni, píli, vlastnostem oslňujícím všechny po celý život. Gabrielle Lefebvre pocházela z početné rodiny. Byla členkou třetího řádu sv. Františka, v němž aktivně působila. Milovala skromnost, nepotrpěla si na světské společnosti. Jednou řekla: „Aby tam člověk udělal dobrý dojem, musí znát poslední výkřik módy, nejnovější film, poslední román, nejnovější divadelní představení. Vím, že to znamená pokušení pro ty, kteří se tomu oddají, ale co je to za ztrátu času a svobody.” Paní Lefebvre znala jedinou svobodu - Krista, kterému sloužila příkladným rodinným životem, výchovou dětí a apoštolátem ve svém okolí. Zemřela v pověsti svatosti. V roce 1948 napsal P. Le Crom její životopis ve snaze přispět k jejímu blahořečení. V úvodu k němu píše: „Předsevzal jsem si sepsat tuto biografickou skicu na podkladě svědectví z první ruky, protože jsem pevně přesvědčen o svatosti paní Lefebvre. Není nám dovoleno předbíhat rozhodnutí Církve. Nesmíme však s plným podřízením její autoritě prokázat obdiv lidem, kteří zřejmě uskutečnili ideál křesťanské dokonalosti? K nim patří paní Lefebvre.To je jednoznačné mínění těch, kteří zakusili jejího přátelství, příkladu a apoštolátu. Jsou mnozí členové třetího řádu, kteří chtějí hlouběji proniknout do duchovního života paní Lefebvre, aby poznali jeho tajemství. Těm, kteří se v duchu sv. Ludvíka Maria Grignona z Montfortu zasvětili Panně Marii, přineslo následování jejího příkladu zisk … Tato kniha chce splnit přání představit matku velkodušně plnící povinnosti svého stavu a zároveň otevřenou osvícení Duchem Svatým .” Také otec Mons. Lefebvra René Lefebvre vedl příkladný křesťanský život, plný lásky k Církvi a vlasti. Po obsazení suverénních území za  II.světové války pracoval jako agent tajné služby, podařilo se mu zachránit mnohé zajatce. V roce 1941 byl zatčen a po tříletém utrpení zemřel v koncentračním táboře v Sonnenburgu. Smrt otce způsobila Mons. Lefebvrovi velikou bolest, ale jeho láska přinášející odpuštění se ukázala za mnoho let při obětavé práci pro katolickou tradici v Německu, při níž se nikdy neobjevil stín zatrpklosti nebo výčitek.
Rodina Lefebvre měla 8 dětí, z nichž 5 vstoupilo do duchovního stavu. Marcel Lefebvre se narodil jako třetí v roce 1905. Po absolvování obecné školy a gymnázia nejprve uvažoval o vstupu k trapistům. Sám o tom říká: „Tito bratři se mi zdáli báječní, tak blízko Bohu. Ve své jednoduchosti a čistotě odráželi odlesk nebeské blaženosti. Ale prozřetelnost určila jinak !”
Vznešenost kněžského stavu Mons. Lefebvra přitahovala, ale velikost kněžství mu naháněla strach. Po exerciciích u benediktinů ve Wisques mu řekl kněz, že je povolán k apoštolskému životu. Jeho prastrýc, trapista, ho v jeho úmyslu být knězem podpořil. Tak vstupuje Marcel Lefebvre v roce 1923 do francouzského semináře sv.Kláry v Římě. V průběhu studia se zúčastnil se svými rodiči soukromé audience u papeže Pia XI. Papež mladému bohoslovci vložil ruce na hlavu, požehnal mu a řekl: „Zasloužili jste se o Církev”. Jistě myslel tuto příkladnou rodinu a také bohoslovce, kterého spolubratři nazývali „andělem semináře”.
Po ukončení studia na Gregorianě doktorátem theologie byl Marcel Lefebvre v Lille vysvěcen Mons. Lienártem na kněze. Nejprve byl jmenován vikářem v Marais de Lomme, ale pod vlivem svého bratra po roce působení vstoupil se souhlasem svého biskupa do noviciátu kongregace Otců sv.Ducha. Mons. Tardy, biskup v Libreville v Gabunu si přál, aby působil spolu s bratrem René. Mons. Tardy, hrdý na studium pátera Marcela v Římě, ho jmenoval profesorem semináře pro dogmatiku a exegesi. Mons. Lofebvre vzpomíná:„ Jestli bylo něco, co mne nepřitahovalo, tak to byla činnost profesora. Vpravdě bych byl dal přednost kněžské službě. Ale člověk míní a Bůh mění! Uměl jsem si představit být jednou farářem ve farnosti s dvěma neb třemi tisíci dušemi, starat se o ně, křtít děti, udělovat svátosti, snažit se posvěcovat duše … a teď jsem se ocitl jako misionář v Gabunu! “
Od roku 1934 byl Mons. Lefebvre rektorem semináře. Výchova bohoslovců se pro něj stala nejdůležitější záležitostí a zůstala jí po celý jeho život. Po dalších dvou letech byl pověřen vedením misie v Dangile uprostřed africké buše. Domorodou řeč „fang” se naučil tak, že při oslavě čtyřicátého výročí svého biskupského svěcení v Gabunu všechny překvapil její znalostí.
Francouzský provinciál povolal roku 1945 pátera Marcela Lefebvra do Francie jako rektora filozofického scholastikátu Otců Sv. Ducha. Loučení bylo těžké, ale páter Marcel se podřídil jako vždy zcela vůli svých představených. Po 18 měsících přišla zpráva, že ho papež jmenoval apoštolským vikářem v Dakaru. Byl vysvěcen kardinálem Lienartem na biskupa a znovu působí v Africe. Za necelý rok ho Pius XII. Jmenuje apoštolským delegátem pro celou francouzsky mluvící Afriku a v roce 1955 prvním arcibiskupem v Dakaru.
Mezi papežem Piem XII. A Mons. Lefebvrem panovalo hluboké porozumění. Pius XII. chtěl, aby bylo konsekrováno více domorodých kněží a biskupů, také si přál upevnění diecézí v těchto misijních zemích. Mons. Lefebvre byl často přijímán papežem ve Vatikánu. Jaké byly plody misijního působení Mons. Lefebvra? Senegal, jehož je Dakar hlavním městem, je islámskou zemí . Přesto se podařilo Mons. Lefebvrovi v Dakaru postavit 10 nových kostelů (původně tam byly pouze tři) a počet katolíků v Senagalu vzrostl na dvojnásobek. Mons. Lefebvre založil mnoho škol různých stupňů, kladl velký důraz na povznesení života celé země v duchu sv.Pia X. „Omnia instaurare in Christo - vše obnovit v Kristu”. Mons. Lefebvre z pověření papeže založil 21 nových diecézí. Plně oddán ideám Pia XII. konsekroval mnoho domorodých kněží, mezi nimiž byl například jeho nástupce v Dakaru a později kardinál - Mons. Hyacinthe Thiandoum a Mons. Dodds. Při odchodu Mons. Lefebvra z Dakaru pronesl Mons. Dodds na rozloučenou tato slova: „Byl jste velkým Senegalcem, protože jste Senegal velice miloval. A katolický Senegal vám vyjadřuje ústy jednoho ze svých synů vděčnost.”
Po smrti papeže Pia XII. se vše rychle změnilo. Francouzský episkopát, se kterým měl problémy už Pius XII., se pro důsledné katolické postoje Mons. Lefebvra proti němu postavil. Papež Jan XXIII. pod nátlakem francouzského kléru požádal Mons. Lefebvra, aby se vzdal funkce apoštolského delegáta. Příštího roku ho jmenoval asistentem papežského trůnu. Roku 1962 předal Mons.Lefebvre na přání papeže dakarskou arcidiecézi Mons.Thiandoumovi a byl jmenován biskupem v Tulle a titulárním arcibiskupem. Biskupem v Tulle zůstal ale pouze půl roku, protože byl zvolen generálním představeným kongregace Otců Sv. Ducha.
Jaký byl vztah Mons. Lefebvra k Janu XXIII.? Mons. Lefebvre mu sloužil oddaně, stejně jako jeho předchůdci, ovšem nemohl nevidět problémy jeho pontifikátu. Mons. Lefebvre o Janu XXIII. řekl: „Viděl jsem tohoto ubohého papeže, když mne přijal na soukromé audienci. Tehdy jsem byl přísně kárán francouzskými biskupy a některými kardinály, protože jsem podporoval „Cité catholique” (hnutí katolíků ve Francii, které se snažilo prosadit zásady katolické víry a morálky, hlavně sociálního učení Církve, do života celé společnosti). Tito mne určitým způsobem u papeže zažalovali. Měl jsem při té příležitosti možnost poznat papežův vnitřní postoj. Jan XIII. mi vyprávěl o svém životě, aby mne poučil a demonstroval, že člověk nemá takové konzervativní názory příliš ukazovat navenek. Jemu se nešťastně stalo, že zveřejnil stanoviska, která mohla vypadat příliš liberálně. Zdůraznil mi, že ho to pronásledovalo celý život. S jistotou se mu to potvrdilo po zvolení papežem, kdy byl seznámen s materiály pojednávajícími o jeho osobě. Z tohoto důvodu, jak řekl, nebyl jmenován do Říma a nacházel se vždy vzdálen kurii, protože platil za liberála. „Tedy, dávejte pozor, chcete-li dělat kariéru, neexponujte se tak jednoznačným způsobem.” Může se zdát, že mu vadilo, že mu byla tímto způsobem nalepena etiketa liberála a modernisrty. Ve skutečnosti se klonil spíše k laxismu. Jeho hlava byla možná více tradiční, ale jistě ne jeho srdce. Pod zdáním, že zastává jistou šíři pohledu, spadl lehko do liberálního ducha. Jestliže mu někdo říkal o problémech koncilu, ujišťoval svojí jistotou, že se vše napraví, že se vše poddá. Nechtěl připustit, že má někdo zlou vůli a že je nutná opatrnost. Pokoušel se ignorovat, že jeho předchůdce Pius XII. si také přál svolat koncil, ale byl tak moudrý, že vzhledem k nesmírným rizikům pro Církev se této myšlenky zřekl. Jan XXIII. se na to doslova upjal. Stejně tak prosadil od  Svatého oficia odsouzené teology jako experty ( byli odsouzeni za pontifikátu Pia XII. pro heretické a modernistické nauky ), a to přes odůvodněné protesty, které toto rozhodnutí vyvolalo. Stejně tak nechtěl slyšet nikoho, kdo ho od toho chtěl odvrátit.
Byl informován. Každý nebo skoro každý mu radil, aby koncil nesvolával. Upozorňovali ho na nezdravé následky, které by mohly vzniknout v důsledku tak silných komunikačních médií; tisku, rozhlasu, televize atd. Nedal si říci, že je to pro Církev nebezpečné. On ale stále tvrdil: „ Ne, to vše jsou bezvýznamné obavy…” Jan XXIII. pustil řád koncilu z ruky, přestože ho sám předložil. Liberální vůdcové docílili, aby bylo možno rozhodovat pouhou většinou. Boj mezi konzervativci a liberály, jehož známky bylo možno pozorovat již v centrální přípravné komisi, otevřeně propukl. Ve skutečnosti nezačal tento boj teprve teď, ale trval už 200 let. Otevřeně se ukázal uvnitř Církve, dokonce už za pontifikátu Pia XII. „Když nakonec ti progresivně-liberální zvítězili, zvítězili a vyhnali všechny konzervativní, bylo mi jasné, že jsem byl jednou z prvních hlav, která měla padnout. Byl jsem totiž známý svými antiliberálními postoji, ” tolik Mons. Lefebvre. Jan XXIII. radil, jakým způsobem si má zajistit Mons. Lefebvre kariéru, ale ten o kariéru nestál. Jeho hlavní cíl byl vždy sloužit Kristově Církvi, hájit její učení bez ohledu na vlastní prospěch a slávu. Hájil učení, které “není z tohoto světa” , a proto se “ tohoto světa” nebál. Hlásal “ vhod i nevhod ”, jak píše sv. Pavel.
Po oznámení o svolání pastoračního koncilu , který se má zabývat pouze pastoračními problémy, ustavil papež přípravnou komisi koncilu, do níž povolal také Mons. Lefebvra. Ta připravila 72 schémat, o nichž Mons. Lefebvre řekl : „ Tyto práce byly provedeny velice svědomitě a důkladně. Měl jsem k dispozici všech 72 přípravných schémat a mohl jsem konstatovat, že se v nich zrcadlila pravověrná církevní nauka ,a že v nich nebylo tak říkajíc nic k přepracování.” 14 dnů po zahajovacím zasedání bylo všech 72 schémat, v nichž byla s velkou uměřeností a moudrostí představena církevní nauka formou odpovídající dnešní době, a která představovala nesmírnou práci těch nejpovolanějších, učených a osvědčených mužů Církve, zamítnuto! Místo nich byly předloženy návrhy liberálních teologů. Jak bylo možné, že se tyto návrhy u tolika koncilních otců prosadily? Pro demonstraci malý příklad týkající se francouzských biskupů. Mons. Lefebvre o nich vypráví : „ Na začátku II. vat. koncilu jsem šel na jejich setkání do Saint - Louis - des - Francais. Ale byl jsem zaražený, když jsem viděl, co se dělo. Biskupové se před Congarem a dalšími “experty”, kteří tam kroužili, chovali jako malí kluci. P.Congar přistoupil k předsednickému stolu a bez nejmenšího studu řekl : „ Mons. XY , budete intervenovat v této záležitosti. Buďte bez starosti, připravíme vám text, stačí, když ho přečtete. “ Nevěřil jsem svým očím a uším a přestal jsem na tato setkání chodit. “ Velká část biskupů před hlasováním schémata nečetla, pouze zvedla ruku. Někteří chtěli mít koncil co nejdříve za sebou, druzí se báli postavit se proti liberálním kardinálům a biskupům, kteří již měli velkou moc a později také jednoznačnou podporu Pavla VI.
Zatímco liberální koncilní otcové byli od počátku pevně organizováni, podařilo se zastáncům katolické tradice sjednotit se až na konci první periody koncilu. Mnozí biskupové navštívili Mons. Lefebvra a došli k jednotnému názoru, že musí něco podniknout. Tak došlo k založení “ Coetus Internationalis Patrum “. Mons. Lefebvre vzpomíná : „ Duší “Coetus” a generálním sekretářem byl Mons. de Proenca Sigaud, arcibiskup z Diamantiny v Brazílii, myslitelem byl Mons. Antonio de Castro Mayer, jeho viceprezident. Jmenovali mne prezidentem, protože jsem bývalý apoštolský delegát a byl jsem generálním představeným spiritánů. To usnadňovalo vztahy k římským kongregacím. Sekretářem byl abbé Berto, můj teologický poradce na koncilu… Ale proti evropské alianci s enormními prostředky od biskupských konferencí Německa, Holandska, Švýcarska a Rakouska a s nejlépe zařízeným sekretariátem to byl boj Davida s Goliášem. Oni se těšili otevřené podpoře koncilních expertů a mnoha kardinálů a biskupů, kteří se nemeškali angažovat, protože viděli, že je papež na jejich straně… My jsme měli podporu kardinálů Ottavianiho, Siriho, Rufiniho, Larraona a Browna…Byli jsme slabší a věděli jsme, že papež je na straně druhých , ne na naší. “ Přes dílčí úspěchy “Coetus Internationalis Patrum “ s asi 250 členy se nepodařilo zabránit vítězství liberalismu na koncilu. Stalo se to také v důsledku nezdravé bázně mnohých tradičních biskupů a kardinálů, kteří se snažili tvářit smířlivě, přestože viděli nekompromisní odhodlanost evropské aliance prosadit liberální učení. Těžištěm celého liberálního systému je učení o náboženské svobodě. Nejprve se  “Coetus” podařilo 4x dosáhnout vrácení tohoto textu, ale  slovy Mons. Lefebvra : „ Nakonec nás bylo kolem 80, kteří odmítli tradici totálně odporující text, který zeslabuje učení, že Katolická církev je jediná pravá Církev. Ostatní se nechali přesvědčit dvěma v poslední minutě připojenými větami, které jsou v rozporu s celým textem, aby hlasovali pro. Přitom se opevnili zdůvodněním “papež to tak chce “…Od tohoto okamžiku se otevřely dveře bezuzdnému ekumenismu , zkrze zprotestantštění mešní liturgie a  zrovnoprávnění všech náboženství byla připravována cesta přes návštěvu papeže v synagoze k náboženskému setkání v Assisi.”
Rok po koncilu byla již víra mnohých věřících natolik otřesena, že kard. Ottaviani, prefekt Svatého oficia, se svým okružním listem z 24. července 1966 obrátil na všechny biskupy světa a na všechny generální představené řádů a kongregací, aby odpověděli na otázky, týkající se nebezpečí, ve kterém se nacházejí některé základní pravdy katolické víry.
Jak je ale možné, že by se ekumenický koncil mohl mýlit? Nesmíme zapomenout, že neomylné jsou pouze dogmatické dokumenty, které jsou jako takové od papeže schválené. A to nebyl na II. vat. koncilu podle výroku Pavla VI. ani jediný. (Všechny dokumenty předcházejících koncilů také nebyly dogmatické, např. reformní dokumenty Tridentského koncilu, ale do II. vat. koncilu nebyl žádný koncil čistě pastorační.) V této souvislosti je zajímavé, co píše Mons. Lefebvre o dopise, který obdržel v r.1986 od kard. Ratzingera : „ Některé pasáže dopisu kard. Ratzingera mě velice udivily. Kardinál píše : „ Co se vztahuje na texty II. vat. koncilu jako na celek, jsou to texty učitelského úřadu, kterým přísluší nejvyšší učitelská autorita. “ Chtějí nyní prohlásit za dogma, co chtěli mít jako pastorační. Žádal jsem na koncilu vyhotovení dvojích textů, vždy jednoho dogmatického a jednoho pastoračního, ale tento návrh byl bouřlivě odmítnut. „Ne, nejedná se o dogmatický koncil! Chceme pastorační koncil! “ Věděli přesně, co chtějí - pastorační koncil. A proto tento koncil nebyl jako ostatní. Protože člověk nechtěl vyřknout žádnou definici pravd víry, jednalo se o jedno velké kázání světu. Kázání je čím je. Nic víc a nic méně. V tomto případě totiž není nic. A teď „ přísluší těmto textům nejvyšší učitelská autorita!” “
Po koncilu vzaly události rychlý spád. Konzervativní kardinálové byli postupně vytlačeni z kurie, biskupové omezeni mocí biskupských konferencí . V řádech nastala anarchie, představené, pokud byli konzervativní, nikdo neposlouchal. V této situaci, ve snaze zachránit, co se dá, nemohl Mons. Lefebvre dále vykonávat funkci generálního představeného. Nesměl hájit katolickou víru dle tradičního učení Církve a svého svědomí, podporu papeže neměl, a tak se svého úřadu v r. 1968 vzdal. Byl přesvědčený, že nastal konec jeho životní dráhy biskupa. Bylo mu 63 let a zůstal v Římě sám. Pronajal si byt u litevských sester. Byl jedním z konsultorů “Propaganda Fide” a zůstal jím až do r. 1972. Stal se předsedou komise pro africké katechismy. O této práci řekl : „ Velice jsem se o tento úkol zajímal a jistě bych v něm pokračoval. Ale zřejmě měl Bůh jiné úmysly.”
Mons. Lefebvre měl ještě jako generální představený Otců Svatého Ducha kontakt s asi 20 bohoslovci Francouzského semináře. I tam se rozmáhal stále silnější úpadek a rozklad . Mons. Lefebvre vzpomíná : „ Úzkostlivě mi předložili své rostoucí pochybnosti o možnosti pokračovat za takových podmínek ve studiu. Stále více naléhali : „ Monsignore, už to dále nejde, udělejte pro nás něco !” Tenkrát jsem si nepředstavoval, kam tento bolestný nářek povede. Myslel jsem na Freiburg, Švýcarsko, kde byl dům Otců Svatého Ducha. Navštívil jsem Mons. Charriera, který byl u mne v Dakaru 14 dní hostem a s kterým jsem navázal přátelství. Poslal jsem některé mladé studenty na Freiburgskou univerzitu, kde přednášeli dominikáni v ještě dosti tradičním duchu a kde působil P. Philippe… Čas od času jsem tyto bohoslovce navštívil. Při jedné návštěvě jsem byl pozván na setkání s profesorem Fayem, kde byl přítomen i otec opat z Hauterive P. Maria - Dominik Philippe, pan Braillard a další přátelé. Chytili mne doslova pod krkem a řekli : „ Musí se něco pro tyto bohoslovce udělat. “ Ti se ostatně přestali cítit dobře a také přestávali být trpěni u dominikánů, kam začal vanout reformní vítr. Ohradil jsem se proti tomu s odůvodněním, že je mi 65 let, jsem v penzijním věku a že by nevypadalo příliš seriózně začínat nějaké dílo, když mohu za pár let zemřít. Nebylo je možné přesvědčit. A tak to vše začalo !
Vyhledal jsem Mons. Charriera, který mne upřímně podpořil. Řekl mi : „ Monsignore, musíte zde zůstat. Najdeme pro vás dům. Shromážděte bohoslovce, je to velice důležité. Nutně musí existovat mladí lidé, kteří jsou správně vychováni. “ Měl velký zájem a působil přesvědčivě. Bez něj bych neudělal nic, zůstal bych ve stínu, pokračoval bych v práci v “Propagandě”. Beze všech pochybností závisela již čistá existence Bratrstva na Mons. Charrierovi…Jméno Bratrstva již existovalo, cíle a rysy jeho ducha byly pevně stanoveny. Šel jsem předložit stanovy Mons. Charrierovi. Nebylo zcela jasné, zda je přijme. Začal již odpor, především ze strany Mons. Mamie, jako koadjutora. Ale v průběhu našeho rozhovoru se rozhodl. Nechal zavolat svého sekretáře a řekl : „ Nestojí to za námahu, abyste ještě čekal, dopis bude napsán hned a můžete ho vzít s sebou domů. “ Šel do své kaple a když byl dopis napsán, Mons. Charriere ho podepsal a podal mi ho. Stál na konci svého života. Za tři měsíce odstoupil. Byl to jeho poslední čin.”
Jak to ale bylo s bohoslovci? Abbé Aulagnier přišel z Francouzského semináře z Říma a přidali se další, mezi nimi abbé Bernard Tissier de Mallerais. Tento zůstal Bratrstvu věrný dodnes. Ale sotva dílo začalo, přišly první problémy. Mons. Lefebvre prodělal těžkou nemoc a vypadalo to, že se již neuzdraví. Také začaly odchody bohoslovců. Mons. Lefebvre chtěl skončit. Ale abbé Aulagnier protestoval: „Jak nás monsignore chcete nechat ve štychu? A budeme-li jednou vysvěceni, máme být rozptýleni v diecézích mezi samými progresisty? “ Mons. Lefebvre se rozhodl pokračovat a založil, jak výše uvedeno, společnost, která byla postavena pod patronát sv. Pia X. Toto začínající dílo bylo stále známější. Přicházeli noví kandidáti, mezi jinými se rozhodli přijít další bohoslovci z francouzského semináře, kde při volbách vlály rudé vlajky.
První sídlo Kněžského bratrstva sv. Pia X. bylo ve Freiburgu a Mons. Lefebvre nepočítal s tím, že by se mělo na tom něco měnit. Ale Boží prozřetelnost připravila již vše jinak. V květnu roku 1969 koupilo několik švýcarských podnikatelů dům kanovníků od Velikého sv. Bernarda v Econu, aby ho zachránili před zprofanováním. Hlavní iniciátoři se nalézali v poměrně nepříznivé finanční situaci. Dům však koupili. Pan Pedroni řekl, že cítil nutnost tohoto kroku. Zakrátko se seznámil Maitre Lovey s Mons. Lefebvrem a nabídl mu dát dům v Econe k disposici. 22. května 1970 bylo vše rozhodnuto, v Econe bude založen seminář. Po přátelské hostině, při které Alphonse Pedroni převážně mlčel, promluvil slova, která se měla ukázat jako prorocká: „Ano, monsignore, to vám říkám: O tomto semináři v Econu bude mluvit celý svět.”
Na počátku kroniky semináře Mons. Lefebvre popisuje svoji první návštěvu Econu, při níž váhal, zda není lepší zůstat ve Freiburgu. Econe Mons.Lefebvra přesvědčil: „Když jsem se odebral do Econu, viděl jsem dobrodiní, které pro tyto zdatné mladé lidi spočívá v tom, že přijmou pravé a zároveň jednoduché učení, že ho přijmou v pokojném prostředí, kde mohou žít bez osočování, uprostřed přírody, v tomto ještě hluboce věřícím Wallisu a proto jsem si řekl: Proč zde nazaložit seminář ?”
Seminář byl založen se souhlasem místního biskupa Mons. Adama. V roce 1971 přišel pochvalný dopis kardinála Wrighta z Posvátné kongregace pro klérus. Dílo se začalo zdárně rozvíjet, ale každé dobré dílo musí být zkoušeno ohněm. Mělo se ukázat, zda je Kněžské bratrstvo sv. Pia X. “dům na písku”, nebo zda “stojí na pevné skále”, jestli je domem, který přívaly vod nesmetou. Ale dejme slovo Mons. Lefebvrovi. „Není pochyb, že mi francouzští biskupové neodpustili ani podporu “Cité catholique”, ani mé intervence na koncilu, jak mne již upozornil kardinál Lefebvre. Proto vykonávali v Římě, kde byl na jejich straně mimo jiné kardinál Villot, nátlak na zrušení Bratrstva a zavření Econu. Navrhl jsem kardinálovi Martymu, který byl tehdy předsedou shromáždění kardinálů a biskupů, že k nim v Lurdech promluvím. Navrhl jsem mu ústně i písemně, že přijedu osobně a vyložím francouzskému episkopátu, co děláme, jaký je seminář a průběh studia. To se mi zdálo nejjednodušší. Ale napsal mi: „Především: Nechoďte! Na tomto shromáždění se o semináři v Econu nebude mluvit. Můžete si být jistý.” Zatelefonoval jsem mu, protože mi Mons. Maziers, který měl na starosti semináře napsal a požadoval ode mne informace o semináři s odůvodněním, že na shromáždění biskupů se o tom mluvit bude.” Poté, co Mons. Marty znovu důrazně žádal, aby Mons. Lefebvre nejezdil a řekl, že o Econu nebude řeč, rozhodl se Mons. Lefebvre nepřijet. Ve skutečnosti měli biskupové strach, že naši kněží přijdou buď do diecézí, nebo jako členové Bratrstva a navodí klima opozice. Vše mluví pro to, že to byl okamžik, kdy se podařilo kardinálu Villotovi přesvědčit papeže, že jsem nechal své kněze podepsat prohlášení proti papeži. Bylo to přirozeně na cti utrhání, odporná lež, která ale kardinálu Villotovi umožnila od papeže obdržet všechny plné moci k našemu zničení. V tomto smyslu řekl kardinálovi Etchegarayovi: „Do šesti měsíců nebude seminář v Econu existovat.” V každém případě připravil kardinál Villot svůj plán k odstartování. Nejprve byli vysláni do Econu visitátoři, kteří mi nic neřekli, ani jsem neslyšel nejmenší echo z jejich zprávy. Jediné bylo, že mi kardinál Garrone po jednom rozhovoru v Římě dělal komplimenty ohledně této kanonické visitace, k čemuž ale dodal: „Jediný problém je, že nepřijímáte novou liturgii a že v semináři je tak trochu předkoncilní duch.” Pak následovalo druhé dějství, jel jsem do Říma. Kardinálové Garrone, Wright a Tabera, s kterými jsem měl mluvit, mne ujišťovali, že se jedná pouze o to, vyjasnit některé body. Teď jsem se ale ocitl před skutečným ilegálním soudním dvorem zahrnut obžalobami a výčitkami! Také jsem nesměl dostat magnetofonový záznam rozhovorů, přestože jsem byl ujištěn, že ho dostanu.To vše byl abnormální postup. Bezpochyby věřili, že skrze toto předstírání procesu budou s Econem hotovi: když Řím promluvil, má se Mons. Lefebvre podřídit. Byli si jisti, a proto se nestyděli postupovat ilegálně.
Správně by mi museli říci: „Budete vyslýchán, můžete si vzít obhájce, potom přijde rozsudek. Stejně tak mi mohli dříve, po kanonické visitaci, dělat výčitky ohledně dopisu, který jsem napsal 21. listopadu 1974. Mohli mne žalovat před Svatým oficiem, které je jediné kompetentní v otázkách víry. A pakliže jsem se dopustil omylů ve víře, mohl jsem být potrestán, nucen, abych odstoupil, ale nemohl být odsouzen seminář.”
„Ovšem kardinál Villot se svého cíle nevzdal. Zodpovědnost chtěl přenést na Mons. Mamie, biskupa ve Freiburgu, který takzvaně Kněžské bratrstvo sv. Pia X. zrušil.Ale protože tento postup je nekanonický, zrušení, které by musel provést Řím, je právně neplatné. Mons. Lefebvre se odvolal k Apoštolské signatuře. Kardinál Villot dal rozkaz kardinálu Staffovi, aby tento proces zastavil. Můžeme se pouze divit nad zvůlí kardinála Villota, který se neřídil platnými zákony Církve a jednal mimo svoji kompetenci. Kardinál Villot byl také proti audienci Mons. Lefebvra u papeže Pavla VI. Přesto se nakonec podařilo tuto audienci uskutečnit. Jak tato audience probíhala? Mons. Lefebvre vydává svědectví: „Papež Pavel VI. seděl poměrně vysoko, Mons. Benelli byl po jeho pravé straně trochu vzadu u psacího stroje. V průběhu celého rozhovoru neřekl ani slovo. Je pravděpodobné, že kardinál Villot, který nedokázal překazit moji audienci, si vynutil přítomnost Mons. Benelliho. Koho měl hlídat, papeže nebo mě? To nevím.
Na počátku rozhovoru byl Pavel VI. tvrdý a agresivní. „Vy nemáte rád papeže. Ne, nemáte žádnou úctu před papežem.” A teď mi vyčetl, že nechávám bohoslovce skládat přísahu proti papeži. Byl velice překvapený, když jsem mu řekl, že to není pravda. Potom byl klidnější. Zeptal jsem se ho: „Jak můžete něco takového tvrdit, že nechávám skládat přísahu proti papeži? To je nesmysl, abych já, který jsem vždy papežům sloužil a před papežem měl respekt, něco takového dělal. I v semináři učíme úctě k papeži.” Zarazil se. Byl tolik přesvědčený o tom, co mu řekl kardinál Villot. To také objasňuje, proč byl kardinál Villot tolik proti mé audienci u papeže.” Mons. Lefebvre řekl o tomto obvinění a překvapení papeže novinářům, kteří ho po audienci požádali o rozhovor. Když to vyšlo v novinách, Mons. Benelli v “Osservatore Romano” vše popřel. Mons. Benelli se stal později kardinálem ve Florencii. Můžeme se pouze divit bezcharakternosti lidí, kteří se nestydí uchýlit se i ke lžím a podvodům, aby dosáhli svého cíle.”
Přes veškerý odpor, přes veškeré nástrahy se rozhodl Mons. Lefebvre pokračovat. Sám by to těžko vydržel, ale měl podporu svých spolupracovníků. Řekli mu, že své dílo nesmí opustit. Mons. Lefebvre se neustále snažil dorozumět s Římem. Když byl v lednu 1979 vyslýchán před Svatou kongregací pro nauku víry (šlo o projednávání záležitostí, o které žádal již v roce 1975), bylo mu předloženo 17 otázek. Odpovědi na tyto otázky adresoval 12. ledna 1979 osobně papeži Janu Pavlu II. s prosbou, aby v této záležitosti rozhodl “sám”. Odpověď na tento dopis ani jakékoliv jiné rozhodnutí dodnes nepřišlo.
V průběhu všech těchto zkoušek se Kněžské bratrstvo sv. Pia X. začalo šířit do zemí všech světadílů. Byly zakládány nové semináře, prioráty a školy. Začaly misie v zemích třetího světa, na prvním místě v Gabunu tolik milovaném Mons. Lefebvrem .
První generální kapitula Kněžského bratrstva se konala v září 1982. Ta zvolila jednohlasně za generálního vikáře P. Schmidbergera s právem nástupce generálního představeného. Při kněžských svěceních 1983 složil Mons. Lefebvre veřejně svůj úřad a oficiálně uvedl P. Schmidbergera do úřadu. Mons. Lefebvre nelpěl na svých funkcích a úřadech, vše chtěl včas předat, aby své nástupce mohl ještě zaučit. Mons. Lefebvre nezaložil Kněžské bratrstvo sv. Pia X. pro sebe, aby se oslavil, ale pro Krista a Jeho Církev. Chtěl pouze pokorně plnit vůli Boží dle poznané pravdy a svého nejlepšího přesvědčení. Jeho přímost a pokora se ukázaly, když vychovával bohoslovce v Econu. Jednou nechtěl jeden bohoslovec umývat záchody, protože řekl, že se to nesrovnává s důstojností klerika. Mons. Lefebvre neřekl nic. Odpoledne bylo vidět Mons. Lefebvra, jak ony záchody umývá sám. Podobných příhod by mohl seminář v Econu vyprávět nespočetně. Jednou překvapil bývalý misionář svého řidiče (řidičem Mons. Lefebvra byl vždy ten, kdo se  nabídl, že ho bezplatně sveze, osobního šoféra ani vlastní auto Mons. Lefebvre neměl). Auto nešlo nastartovat. Mons. Lefebvre si stoupl k autu, takže všichni viděli, jak arcibiskup tak, jak byl, s biskupským prstenem a v sutaně dělá něco u motoru. Byl to neobvyklý pohled. Ale zakrátko auto nastartovalo a jelo se.
Když mluvíme o Mons. Lefebvrovi, nesmíme zapomenout na jeho spolupráci s různými řády. „Úkolem Kněžského bratrstva není být všude. Naši kněží nemají k tomu jurisdikci a netvoří paralelní síť vedle církevní autority.” To, co kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X. dělají, dělají vzhledem k nouzi v Církvi, odtud také jejich mandát. Proto Mons. Lefebvre podpořil spřátelené, tradici věrné řeholní komunity. Viděl v nich bohatsví, které spočívá v různosti prostředků k apoštolátu a v mnohostrannosti výrazu věrnosti k tradici Církve. Proto nešetřil povzbuzením pro benediktiny, dominikány, kapucíny, Bratry Proměnění, Školské dominikánky, sestry Notre Dame a ostatní řeholníky, kteří se snaží uchovat pravou víru. Mons. Lefebvre dosvědčil již při apoštolátu v Africe, že čím více je těch., kteří se na apoštolátu podílejí, tím je tento apoštolát plodnější. Ale Mons. Lefebvre se neomezil jen na podporu spřátelených komunit. Chtěl také pro své kněze, kněze Kněžského bratrstva podporu, kterou měly být řeholní sestry. Tak přišel na myšlenku prosit o pomoc svoji sestru, matku Marii Gabrielu, členku kongregace Spiritánek a Marii Christinu, karmelitku. Mons. Lefebvre o tom říká: „Je zcela normální, že jsem při založení mužské komunity hledal možnost být v apoštolátu podpořen od řeholnic, které ulehčí knězi práci a pomohou mu modlitbou v jeho službě. Ale nic bych nepořídil, kdybych neměl svoji sestru Marii Gabrielu. Necítil jsem totiž žádné povolání k výchově řeholnic. Jak se cítím k povolání pro výchovu bohoslovců, tak bych se cítil přetížen výchovou sester! Jako v jiných situacích, o kterých jsem se zmínil, připravila Prozřetelnost cestu i zde. … Naštěstí moje sestra přišla a mohl jsem jí tedy svěřit sestry, které se k nám přidaly, a tak založit sestry Bratrstva.
Co se týče mé druhé sestry, matky Marie Christiny, přidala se k nám, jak známo, a založila jako první karmel v Quiévrain na belgicko-francouzské hranici. To mi dělá velkou radost. Jak jsem se již zmínil, povolal jsem do Dakaru karmelitky k založení domu v Sebikhatane v blízkosti kněžského semináře. Je známé úsloví: „Pro každý seminář karmel.” Matka Maria Christina není pozadu.” Můžeme jen dodat, že dnes má Kněžské bratrstvo 6 seminářů a 6 spřátelených ženských karmelů. Jak to ale bylo s příchodem matky Marie Christiny k Mons. Lefebvrovi? „Nabídl jsem matce Marii Christině, aby přišla za mnou. Ostatně se začal její karmel, následuje napříklady karmelů v Melbourne a Sidney, rozpadat. Byla odstraněna mříž v kapli a karmelitky chodily do města vyučovat katechismus. Naštěstí věděla moje sestra přesně, že celý tento nepořádek přišel se vzdáním se tradiční Mše sv. Bůh jí tím připravil velikou milost. Napsal jsem jí, abych ji podpořil. Sama zažila, jak nová mše zničila její komunitu. Dostala strach,a proto se rozhodla. Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že ona, která přišla v roce 1978, bude za méně než 10 let připravovat založení sedmého karmelu! Kdo by byl býval předvídal ,co chce Boží Prozřetelnost?”
Čím více rostlo dílo Bratrstva sv. Pia X. , tím více dělala Mons. Lefebvrovi starost jeho budoucnost. Sám byl starý a jeho přítel, Mons. de Castro Mayer také nebyl o mnoho mladší. Kdo bude po jeho smrti udílet svěcení, kdo bude biřmovat, kdo bude světit zvony, kdo bude konsekrovat kostely, kdo bude … ? Zároveň Mons. Lefebvrovi ubývalo sil. Sotva stačil vše sám obstarat. Semináře a prioráty už byly na všech kontinentech, neustálé cesty ho unavovaly. Proto se obrátil na papeže Jana Pavla II., aby směl vysvětit pro zachování díla katolické tradice, pro zachování neporušené katolické víry, následovníky. Vyjednáváním byl pověřen kardinál Ratzinger. O kardinálovi Ratzingerovi řekl Mons. Lefebvre, že viděl úpadek Církve, ale nechtěl si přiznat jeho příčiny. Mnohé z jeho výroků a činů, které si často protiřečí, tomu nasvědčují. Vraťme se však k jednání o vyřešení postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X. a o biskupských svěceních. Mons. Lefebvre navrhl, aby bylo umožněno katolické tradici žít, aby se ukázalo, jaké plody nese tradiční katolická víra a jaké plody nese modernismus. Ovšem tato varianta byla pro mnohé nepřátele pravdy v církevní hierarchii nepřijatelná. Ti chtěli se vším specificky katolickým skoncovat, rovněž se vším, co by na to mohlo jen poukazovat.
Přes veškeré překážky však nakonec došlo k jednání. Jaký byl výsledek? Pro Mons. Lefebvra značně nepříznivý. Ustanovení komise Ecclesia Dei, která bude zodpovědná za tradiční komunity, kde však budou mít tradiční katolíci menšinu a povolení ke svěcení jednoho biskupa (Mons. Lefebvre žádal nejméně 3), což bylo při rozšíření Kněžského bratrstva již tehdy nedostačující. Přesto se Mons. Lefebvre podřídil. Ale zástupci církevní hierarchie ukázali brzy pravou tvář. Z kandidátů navrhovaných Mons. Lefebvrem nebyl schválen ani jediný. Když se Mons. Lefebvre ptal na termín, kdy smí biskupa vysvětit, termín byl vždy odložen. Mons. Lefebvre pochopil. Čekali na jeho smrt. Čekali, až se vše vyřeší samo. Vzhledem k nouzi, která nastala tím, že nikdo z biskupů nebyl připraven světit kněze věrné tradiční katolické víře, víře našich otců, víře apoštolů, víře mučedníků a vyznavačů, udělovat věrným katolíkům dle tradičních ritů Církve svátosti, vysvětil Mons. Lefebvre, tento silný arcibiskup, který se postavil proti modernismu jako kdysi svatý Atanásius proti arianismu, společně se svým přítelem Mons. de Castro Mayerem 4 biskupy. Tyto biskupy pověřil pouze udělováním svátostí. Jurisdikci jim předat nemohl, to může jedině papež. Mons. Lefebvre nechtěl schisma,a také se ho nedopustil. Mons. Lefebvre jednal z lásky k Církvi, aby jí pomohl, aby, dle Boží prozřetelnosti zachoval Kněžské bratrstvo sv. Pia X. jako “malou bojovou jednotku” k boji za obnovu Církve, jak sám řekl při zasvěcení Kněžského bratrstva Panně Marii Fátimské. Mons. Lefebvre jednal uvážlivě, po poradě se svými přáteli a především po dlouhých modlitbách. Musel se rozhodnout a rozhodl se dle svého svědomí pro to, co poznal jako splnění Boží vůle. Přišla další vlna nepřátelství, někteří kněží zradili. Ale Bůh neodňal své požehnání. Řady kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X. se nejen brzy doplnily, naopak počet kněží neustále vzrůstá, přicházejí také kněží z diecézí, kteří se chtějí stát členy Kněžského bratrstva nebo chtějí s Kněžským bratrstvem spolupracovat. Volání o pomoc a podporu přichází ze stále více zemí, dílo Mons. Lefebvra se stále šíří. Brzy po smrti Mons. Lefebvra začíná apoštolát v dříve komunistických zemích. S kněžským bratrstvem spolupracují některé komunity katolíků východních ritů, na Filipinách se připojil jeden biskup. Mnozí dnes hledají cestu ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. V roce 1994 se konala druhá generální kapitula, na které byl generálním představeným-druhým nástupcem Mons. Lefebvra zvolen Mons. Bernhard Fellay. Mons. Lefebvre v počátcích řekl, že pro něj bude znamením správné cesty, rozšíří-li se dílo Kněžského bratrstva po celém světě. Mons. Lefebvre sám viděl v Econu již bohoslovce ze všech kontinentů, různých ras a národností.
Po biskupských svěceních se Mons. Lefebvre odebral do ústraní. Pracoval na Duchovním průvodci Theologickou summou sv. Tomáše Akvinského pro své kněze a bohoslovce. Dřívějších úkolů se ujali jeho následovníci, Mons. Lefebvre ještě pomáhal jak mohl, vydával se občas na cesty, ale sil pomalu ubývalo. Naposledy se mu cestou udělalo špatně a musel se vrátit. Byl odvezen do nemocnice v Martigny. Trpělivě snášel svoji nemoc, což vzbudilo obdiv lékařů i ošetřujícího personálu. Měl velké bolesti, které odevzdával, stejně jako celý svůj život, do Božích rukou. Když se nemoc zhoršila, požádal o udělení svátostí umírajících, které přijal při plném vědomí. Zemřel na svátek Zvěstování Panny Marie, 25. března 1991. Mons. Lefebvre zemřel ve Švýcarsku, protože svoji vlast, Francii, nesměl na konci života navštívit. Byl totiž za nepřítomnosti odsouzen za rasismus, protože řekl, že islámská kultura je s evropskou křesťanskou kulturou neslučitelná. Ano, tento bývalý arcibiskup z Dakaru, který tolik miloval Afriku, černé Africe sloužil a v ní slavil 40. biskupské jubileum, založil semináře, do nichž přijal bohoslovce různých ras a národností, byl obviněn těmi, kteří nikdy neopustili Francii, aby obětovali život službě jiným národům, ale pouze proklamovali hesla o rasismu a rasové nesnášenlivosti. Symbolické je, že pokutu, ke které byl mimo jiné odsouzen, za něj zaplatil již zmiňovaný africký kardinál Thiandoum. Otec lži Satan dosáhl posledního dočasného úspěchu, aby byl přemožen za hranicemi věčnosti. Na hrobě Mons. Lefebvra stojí citát z listu sv. Pavla: “Tradidi quod et accepi - Předal jsem, co jsem přijal.” Mons. Lefebvre neudělal nic více a nic méně, stejně jako apoštolové a všichni, kteří Kristu slouží a budou sloužit až do konce věků. Jednou se zeptal kněz Bratrstva sv. Pia X. /FSSPX./ jedoho kardinála: „Eminence, jak je možné objasnit, že oficiální Církev prodává své budovy a Mons. Lefebvre je kupuje?” Kardinál odpověděl: „Protože dílo Mons. Lefebvra je požehnané naším Pánem!” Biskupské heslo Mons. Lefebvra bylo “Et nos credidimus caritati - A my jsme uvěřili lásce.” A láska, pravá láska je silnější než smrt.

Stalo se 2. února roku 1634 v Quito v Ekvádoru. Sestra Maria Františka z kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie byla v chóru, když uviděla, že zhaslo věčné světlo nad svatostánkem. Chtěla ho jít rozsvítit, ale jakási síla ji držela, že se nemohla hnout. V tom se jí zjevila Panna Maria s Jezulátkem na rukou a řekla: „Zhasnutí světla, které hoří před zajatou láskou a jehož zhasnutí jsi viděla, má mnoho významů. … První je, že v zemích, které budou na konci 19. a počátkem 20. století již “svobodnými státy”, budou mít převahu různé herese. Pod jejich vládou zhasne drahocenné světlo víry v duších vzhledem k téměř úplné zkáze mravů. …
Církev onoho času bude muset žít ke své škodě v temné noci, protože jí chybí hodnostář a otec, který bdí s otcovskou láskou, mírností, odvahou, s jistotou a moudrostí. Mnozí kněží ztratí kněžského ducha a přivedou své duše do velkého nebezpečí. Modli se neustále, lkej neúnavně, plač hořké slzy v nitru svého srdce a pros našeho Otce v nebesích, aby vzhledem k lásce Eucharistického Srdce mého Nejsvětějšího Syna jak možno nejdříve, učinil konec těmto temným časům a Církvi oněch časů poslal hodnostáře, který má obnovit smýšlení kněží. Tohoto mého syna, kterého velice miluji, obdaříme mimořádnými schopnostmi, pokorou srdce, vnímavostí pro Boží pokyny, silou k obraně práv Církve a mírným a soucitným srdcem, aby se ujal jako druhý Kristus velkých i malých bez toho, aby podceňoval i ty nejubožejší. Do jeho rukou bude dána váha svatyně, aby k slávě Boží panovala správná míra a váha. Vlažnost Bohu zasvěcených duší zabrání rychlému úspěchu tohoto hodnostáře a bude příčinou, že se Satan zmocní těchto zemí. To vše se mu podaří, protože mnozí cizí lidé bez víry zatemní jako černý mrak čisté nebe oné země, která byla již zasvěcena Nejsvětějšímu Srdci mého Božího Syna.”

Sestavil P. Tomáš Stritzko , FSSPX.

< zpět na úvodní stránku